Píseň písní

Pís 0

PÍSEŇ ŠALOMOUNOVA ČILI PÍSEŇ PÍSNÍ

Obsah písní:

Píseň prvá (1,1–2,7): O klíčících zárodcích lásky.

Píseň druhá (2,8–3,5): O dvou návštěvách snoubenců.

Píseň třetí (3,6–11): Nevěsta a ženich jdou ve svatebních průvodech proti sobě.

Píseň čtvrtá (4,1–5,1): Ženich zpívá o kráse nevěsty.

Píseň pátá (5,2–6,2): Nevěsta zpívá o kráse ženicha.

Píseň šestá (6,3–11): Druhá píseň ženichova.

Píseň sedmá (6,12–8,4): Třetí píseň ženichova.

Dodatky (8,5–14):

a) Moc a cena lásky (8,5–7).

b) Nevěsta – pevnost neporušená (8,8–10).

c) Nevěsta jest nad vinici Šalomounovu (8,11n).

d) Ženich touží po hlase nevěstině (8,13).

e) Nevěsta chce býti sama se ženichem (8,14).

„Napomínám a radím každému, kdo nepostrádá dosud obtíží těla a krve a kdo není daleko pocitu hmotnosti, aby se zdržel venkoncem četby této knihy a těch věcí, které budou v ní řečeny. Pravíť se, že i Hebreové zachovávají obyčej nedovoliti nikomu, kdo nedošel dokonalého a svatého věku, vzíti tuto knížečku toliko do rukou.“ (Origenes)

„Píseň (všech) písní“ čili „Velepíseň“ znamená „Píseň nejkrásnější“ nebo „nejvznešenější“.

Nadpis ji připisuje Šalomounovi. S ním souhlasilo podání židovské i křesťanské. Nejinak smýšleli do nejnovějších dob katoličtí kritikové1). Novodobá kritika upírá sice Velepíseň Šalomounovi a klade ji do časů pozdějších, nelze však říci, že důvody,2) které podává, jsou tak závažné, aby nad veškerou pochybnost byl zjištěn pozdější její vznik.3)

Smysl knihy, který do ní vložil inspirovaný spisovatel, jest alegorický, jinotajný;4) líčí poměr Boha k lidstvu, shromážděnému ve společnosti náboženské čili církvi5). Ten poměr byl nazván v Písmě „smlouvou“, kterou učinil Bůh s lidstvem a s národem izraelským, čili s církví starozákonní, synagogou. Ký div, že básníci starozákonní vyslovovali ten vztah smlouvou nejposvátnější, nejvznešenější a nejmilostnější – smlouvou manželskou. Činil tak již Oseáš (hl. 1–3), Jeremjáš6), Ezechiel7), Isajáš8), zejména pak spisovatel Žl 44; činil tak sám Pán9) i spisovatelé novozákonní, Pavel10) a Jan11). Láska Boží k církvi, jeho věrnost v tom, co jí slíbil, k čemu se jí zavázal sotva může býti vystižena obrazem názornějším a vhodnějším, nežli jest láska manželova k manželce. Ani láska, věrnost a poslušnost, kterou dluží církev Bohu, nemůže býti nakreslena sytějšími barvami nežli těmi, jež podává oddaná láska manželky k manželu. Spisovatel Velepísně tento obraz a myšlenku jím vyslovenou rozvedl a rozšířil. Použil k tomu milostných písní, kterými byla původně opěvována lidská láska manželská. Jako spisovatelé knih mudroslovných sbírali přísloví, je přiměřeně zpracovali a vyšší mravní smysl do nich vtělovali, podobně učinil i spisovatel Velepísně: Sebral milostné písně svatební, vtělil do nich myšlenku vyšší12), zpracoval je, jak toho žádal jeho úmysl, případně složil sám podle toho vzoru nové písně13), zaokrouhlil je a tak je uveřejnil ke cti Boží a ke slávě i k poučení církve.

Tvrdíme-li, že velepíseň jest báseň jinotajná, nepravíme, že každé slovo a každou větu její dlužno vykládati jinotajně. Kdo by tak činil, zabředl by do směšné výstřednosti a zhrozil by se konečně sám nehorázností, ku kterým dospěl. Vytesá-li sochař uměleckou sochu prvého řádu, představující např. spravedlnost, tedy sochu alegorickou, vytesá ženu se zavázanýma očima, ana drží v jedné ruce meč a v druhé váhy. Protože je spravedlnost slovo ženského rodu (odtažité), znázornil ji postavou ženskou. Co znamená rouška na očích, co praví meč a váhy, jest jasno: nestrannost, která zásluhu i vinu odvažuje a bezohledně (odměňuje i) trestá. Bylo by směšno tázati se, co na té soše znamená např. nos, prsty, střevíce, záhyby šatu atd. Ty věci neznamenají nic, ale umělec, který se rozhodl znázorniti spravedlnost člověkem a ženou, byl nucen vytesati člověka, ženu se vším, co patří k představě ženy, třeba by to neznamenalo nic. Podobně v jinotajné básni Velepísně jsou věty, které mají vyšší smysl, jsou tam však také slova, která jinotajného smyslu přímo nemají a nedávají.

Velepíseň není ani báseň dramatická, ani výpravná, ale lyrická. Jednotná jest v tom smyslu, že opěvuje jeden předmět; je to spíše sjednocená sbírka kratších písní milostných. Jest více než pravděpodobno, že některé z nich bývaly zpívány v původním znění14) při svatebním veselí, které trvávalo na Východě (a částečně trvá dosud) celý týden15), nebo že je měl inspirovaný spisovatel Písně na mysli.

Velepíseň se svým jinotajným smyslem byla pokládána od Židů za knihu posvátnou. Pochybnosti, které o tomto jejím rázu kdysi vznikly, skončily jejím vítězstvím16).

I novodobá kritika uznává, že je to vzácný zjev na poli světového krásného písemnictví.

----------------------------------------------------------------------

1) Dovolávali se nadpisu; svědectví Sirachovcova (Sir 47,15), míst, na kterých se Píseň zmiňuje o Šalomounovi (Pís 1,4n; 3,7; 3,11; 4,4; 8,11), jakož i výroků o přírodě, jež uvádějí v souvislost s 3Král 4,33.

2) Jsou to popředně důvody jazykové. Mluva Pís je prý pozdní hebrejština, která jeví vliv aramštiny, perštiny, ba dokonce i řečtiny(!?).

3) Není jisto, že církevní otcové přičítajíce Pís Šalomounovi, chtěli vysloviti církevní nauku platnou konečně na věčné časy a že nechtěli toliko vyjádřiti učené mínění soukromé, které má v těchto věcech svou povahou cenu pouze zatímnou. Pro vážnost Pís je lhostejno, kdy, kde a od koho byla napsána. Pro hodnověrnost (přirozenou) knihy dějepisné mají ovšem doba, místo a osoba, která ji napsala, veliký význam. Naše kniha však není dějepis a neobsahuje dějepisných prvků. Nemáme, proč bychom se rozčilovali pro šalomounský původ nebo pro vznik pozdější. Klidně čekáme, až výprava, proti Šalomounovi podniknutá, bude korunována lepším úspěchem, anebo až se jí vzdají, ježto nemá žádných vyhlídek. Zatím usilujeme o to, bychom přirozené i nadpřirozené kráse knihy lépe rozuměli.“ (Hontheim)

4) Alegorický (jinotajný) smysl dlužno rozlišovati od typického, čili předobrazného! „Alegorií“ čili jinotajem rozumíme rozvedenou „přenášku“(metaforu).

5) Církvi popředně starozákonní čili synagoze, od Abrahama a zejména od Mojžíše do vtělení Syna Božího, který tímto vtělením se zasnoubil, či lépe řečeno vešel v manželství se synagogou; očištěná, posvěcená a zdokonalená synagoga jest církví křesťanskou. V tom smyslu možno říci, že Pís líčí milostný poměr Kristův k církvi křesťanské. Ježto pravá církev nějakým způsobem byla i před Abrahamem, a ježto jest vůle Boží, aby všecko lidstvo bylo v jednom ovčinci pod jedním pastýřem shromážděno, lze říci, že Pís líčí poměr Boha k lidstvu, pokud je shromážděno v náboženskou společnost. Ježto pak církev se skládala i skládá z jednotlivců, možno i tvrditi, že „nevěstou“ či lépe „chotí“ Kristovou, o které Pís mluví, je každá nesmrtelná duše, pokud je členkou církve. A protože nejdokonalejší duší takovou byla Rodička Boží, snadno jest rozšířiti Pís na poměr Boha k Matce Páně. Z toho patrno, že alegorický smysl Písně jest velmi bohatý, plodný, vydatný a široký.

6) Jer 2,2; 3,1.

7) Srov. Ez 16,7–14

8) Srov. Is 1,21; 50,1; 62,4 n.

9) Mt 25,1 n; Jan 3,29.

10) 2Kor 11,2; Ef 5,25–32.

11) Zjev 19,7 n.

12) Jako nepohrdl Syn Boží přirozeným manželstvím, aby je povýšil za svátost, tak nepohrdl ani Duch sv. písněmi, čistou lásku přirozeného manželství opěvujícími, aby vdechl do nich smysl vyšší. – Básník používaje a přizpůsobuje přirozené umělecké dílo literární svým úkolům nadpřirozeným, podobal se křesťanům, kteří vzácnou budovu pohanskou, případně i pohanskou svatyni přestavěli nebo upravili za svatyni křesťanskou; zdi, sloupy, stropy, dlažba atd. zůstaly, ale budova byla naplněna novým duchem.

13) Tu práci mohli bychom přirovnati k malíři, který maluje Bohorodičku s Ježíškem, používá k tomu za model obyčejné matky lidské, ale tak, že ji na plátně oduševňuje a zduševňuje (idealizuje) v Madonu.

14) Vyplývá to z nápadné podobnosti Písně milostným písním dnešních Arabů, zejména syrských, jak podrobně dokázal nejnověji Zapletal. Také v milostném básnictví stalých Egypťanů lze nalézti mnoho podobného. Bylo by zajímavo vyšetřovati, zda bychom nalezli obdobné zjevy také v lidovém básnictví národů slovanských.

15) Svatební obyčeje nejsou na všech místech Sýrie stejné. Nejpěknější jejich tvar popsal J. G. Wetzstein. Podle jeho líčení je nejkrásnější doba v životě syrského venkovana prvních sedm dní po svatbě, doba jeho líbánek. Všecka osada i pozvaní hosté ze sousedství pokládají ho a koří se mu těch sedm dní jako „králi“ a jeho mladé ženě jako královně. Největší svatby bývají slaveny v nejkrásnějším měsíci syrského roku – v březnu, kdy přestaly zimní deště, kdy sluneční paprsky ještě nepíchají jako v měsících pozdějších, a kdy je všecka příroda plná zeleně a pestrých barev. Svatební veselí, hry atd. bývají slaveny pod širým nebem u samé osady na humně, které ten měsíc je proměněno v pestrý koberec květů. V den svatební bývají pořádány průvody, tance, zejména mečový tanec nevěstin a hostina. Den po svatbě záhy zrána ženich a nevěsta oblečeni jsouce ve svatební roucho jako včera přijímají družbu, který jim přináší ranní zákusek a který je celý týden svatební jejich „vezírem“, ministrem. Hned poté přicházejí mládenci ženichovi, a dověděvše se, že ministr byl milostivě přijat, vytáhnou ze sýpky na řezanku mlátičku (která má tvar našich saní, pobitých vespod prkny, do kterých zaraženy jsou malé kameny). Ve slavnostním, vítězném průvodu, zpívajíce válečné a milostné písně, vynášejí mlátičku na humno za ves; tam vystaví asi metr vysokou podlahu, na ni položí mlátičku, tu pokryjí pestrým kobercem, na který dají dva zlatohlavem potažené a pštrosím peřím vycpané polštáře. Tak učinili z mlátičky „mertebu“, tj. čestné sedadlo pro novomanžele, jakýsi „trůn“. Ve slavnostním průvodu přivádějí novomanžele a nastolují je na něj. Když novomanželé sedí, počínají se všelijaké zábavy a hry, ze kterých dlužno zejména upozorniti na veliký tanec, dávaný na počest manželů, při kterém bývají zpívány písně, opěvující krásy ženicha i nevěsty, pokud neučinili tak svatebčané již včera, v den svatby, kdy tančila nevěsta s jedním nebo se dvěma meči v ruce (rukou). Takový chvalozpěv sluje arabsky „uasf“. Tyto hry, které počínají první den po svatbě již ráno, opakují se další dny, kdy počínají před polednem a končí se pozdě večer při hořících ohních. Poslední den však skončí se všecko ještě před západem slunce. Manželé po týdenních líbánkách, plných cti a slasti, vrací se do prosaického života. Celý týden jsou novomanželé v rouchu svatebním, nesmějí nic dělati a o nic se starati nežli seděti na mertebě a dívati se, případně (částečně) se účastniti her, které před nimi svatebčané provádějí. (Zejména nevěsta tu a tam si zatančí, aby ukázala své svatební šperky.) Při jídle sedí novomanželé, jako samozřejmo, na čestných místech. Poslední den před západem slunce sestoupí „Veličenstva“ s trůnu, děkují hostům za účast a provázena jsouce mládenci, vracejí se domů, kde dávají svým průvodčím večeři. Po večeři připomínají ženichovi způsobem ne lichotivým, že není králem – ale sedlákem. – Možno se domnívati právem, že podobné obyčeje jsou prastaré a byly známy již Izraelitům doby šalomounské neb i předšalomounské. Srov. Sdc 14,10 n; Mt 9,15; Jan 3,29; 1Mach 9,37 n. – Srov. hry naší mládeže „na krále“, „královničky“ apod.

16) K uklidnění těch pochybností přispěl rabín Akiba (+ r. 135 po Kr.) svým známým výrokem: „Odstup to, aby některý Izraelita přel se o Písni, jako by nemohla poskvrňovati ruce (tj. jako by nebyla božského původu). Neboť všecek svět nemá ceny toho dne, kdy se Izraelovi Písně dostalo. Všecky svatopisy jsou svaté, avšak Píseň jest velesvatá.“ V lůně církve křesťanské do pátého století nikdo nepochyboval o tom, že Píseň je kniha inspirovaná. Když pak Theodor z Mopsuestie (+ 428) božský její původ popíral, byl zavržen na sněmu cařihradském r. 553. Srov. výše. Církev často po částkách čítá z Pís, zejména o svátcích P. Marie.

Pís 1

1 Ve smyslu přeneseném (alegorickém, jinotajném) vyslovuje tu lidstvo, zejména spolčené v církev starou i novou, jakož i každý její člen neuhasitelnou touhu své duše po spojení s Bohem, a po ujištění, že jej Bůh skutečně miluje. Toho důkazu lásky dostalo se lidstvu, církvi tím, že se Bůh vtělil; vtělením zasnoubil se s lidstvem, vešel v milostný svazek s ním, stal se jeho snoubencem, manželem a z lidstva učinil si choť svou – církev. – Odpočívati „na prsou“ Kristových, jak bylo dopřáno Miláčku Páně při poslední večeři, přijímati čisté jeho polibky při rozjímání i při stolu Páně jest nevinná rozkoš duchovní, po které smí a má toužiti ustavičně každá duše, a té neposkvrněné radosti se jí také dostává z „prsou“, tj. ze srdce Kristova.

2 Podle Vulg „voní prsa ženicha nejlepšími mastmi“. Podle hebr.: „Vůně tvých mastí jest příjemná.“ Nepatrný rozdíl. Staří, muži i ženy milovali voňavky, mazali sebe i hosty (Mt 26,7; Mk 14,3 n; Lk 7,46), matky mazaly děti, vykuřovaly vonným dýmem příbytky apod. – Ve smyslu přeneseném: Bůh jest bytost nejdokonalejší; každá dokonalost jeho – toť vůně v míře nekonečné. Vůní své moci, moudrosti, lásky a dobrotivosti rozlévá po veškerém světě, vůni své milosti a pravdy vlil do lidské přirozenosti Krista, tj. Pomazaného, a rozlévá ji po církvi, vlévá ji do každé duše ušlechtilé, která by ráda se spojila s ním poutem lásky (= „děvy“).

3 Nevěsta žádá více než ve v. 1. Chce dojíti s milým nejužšího spojení lásky. – Smysl přenesený: „Veď“, dosl. „táhni mě“ vyslovuje zvýšenou touhu lidstva, církve, duše po lásce Boží, spolu však také vyznání, že nemůže člověk nic bez milosti Boží, která jej vede, ba táhne. Srov. Kristovo slovo u Jana Jan 6,44; 12,32.

4 O „Kedařanech“, arabském kmeni, srov. Gn 25,13. – „hnědá“, jak bývají v Palestině Arabky, venkovanky, ne tedy „černá“, ne černoška. – Smysl přenesený: „dcery jeruzalémské“ = nebešťané. – Lidstvo (církev, duše) zhřešilo v prvních lidech; hřích toť černá skvrna; činilo však s milostí Boží pokání a došlo ztracené krásy. „Černá jsem hříšností, krásná kajícností; černá pro nevěrnost, krásná pro věrnost.“ (Theodoret) – Jiní lépe vidí v černé barvě útrapy, které působí spravedlivcům palčivé bolesti, jež snášejí pro Krista; zevně je sice mohou i zohaviti (mučedníci), avšak v duši zůstávají spanilými.

5 „vinice své“ = sebe, své pleti jsem nemohla šetřiti před žhavými paprsky slunce jako měštěnínky. Srov. níže Pís 8,1 n.

6n Smysl přenesený: – Duše lidské toužebně se ptaly, kde najdou pastýře nejvyššího (srov. Žl 22,1–3; Ez 34,14 n) za největšího úpalu muk duševních, aby u něho nalezly milostného přijetí; ptaly se, kudy vede cesta k němu. (Srov. Is 13,20; 40,11; Jer 33,12.) Nejvyššího pastýře najde, kdo se dotazuje na něho pastýřů podřízených, proroků, kněží, kterým Pán uložil, aby ukazovali cestu k blaživému spojení s Láskou nekonečnou.

8 Z předešlých rozhovorů možno míti za to, že jsou již snoubenci, nebo dokonce novomanželé. Obdivují navzájem své přednosti, překypujíce šťastnou láskou. – Farao byl panovník, u jehožto dvora byl největší přepych, který měl nejvzácnější vozy a v nich zapřažené nejušlechtilejší koně, vyšňořené a vyšperkované. Srov. 2Par 1,16. Klisince podobá se sličná milenka mladistvým vzezřením, ze kterého sálá svěží nadbytek života, ztepilosti, plachosti, hbitosti, výrazem oka, lesklou hřívou (vlasy), zejména pak, jak vyplývá z v. 9, ozdoby milenčiny podobají se nádherným postrojům koní faraónových.

9 Vulg překládá v. 9a doslova: „Pěkná jsou líce tvá, jako líce hrdličky“, což neuspokojuje a nehodí se do souvislosti. – Smysl přenesený v. 8–10: – Krása Boha, zejména vtěleného, Ježíše Krista, a krása církve i každé duše, žijící nadpřirozeným životem s Kristem, snoubencem svým. Vznešený, nadpřirozený cíl vytkl duši lidské a uschopnil ji, aby ho došla. Duše jest podobna Bohu již svou přirozeností, rozumem, svobodnou vůlí; tento přirozený obraz převyšuje nevýslovně obraz nadpřirozený, který jí vtiskuje Pán posvěcující milostí. Spolu s touto milostí, svěžím to, věčně mladistvým životem nadpřirozeným, ověšuje Pán svou snoubenku nejvzácnějšími řetízky, perlami a korály vlitých ctností a darů Ducha sv.

11–13 Přenesený smysl v. 11–13: Kristus, svou naukou, milostí, svými ctnostmi a láskou naplnil všecek svět od pólu k pólu nejvzácnější vůní, ve které nalézá církev i každá duše plné ukojení své touhy po rozkoši, blahu a štěstí.

15 Nevěsta jako by odporovala ženichovi. Ne ona, ale on jest krásný (Munz). Smysl přenesený: Kristus může jmenovati církev svou přítelkou a naopak církev Krista přítelem, neboť „mezi Kristem a církví jest veliké přátelství; Kristus neváhal zemříti za církev a církev pro Krista“. (sv. Bruno) – Volná příroda, palác, ve kterém snoubenci dlí, znázorňuje velmi pěkně království Boží na zemi i na nebi, které objímá všecek svět, jež nemá tu hranic, království vystavěné z kmenů pevných, nehnijících – ze svatých reků. Kdo spočítá květy všech dobrých skutků, květy nejpestřejších barev, které vyrostly v této světové říši, rostou a růsti budou podporovány jsouce vláhou milosti Boží na výsluní jeho lásky!

Pís 2

4 Již od v. 3b oslovuje nevěsta své družky (dcery jeruzalémské). – „víno“ = láska, kterou jest nevěsta opojena. – Místo „učí mne okoušet lásku“ hebr. „prapor jeho nade mnou jest láska“, tj. dal mně i jiným zřetelné znamení své lásky, ukázal zřejmě, že mě miluje. Smysl přenesený: Víno jest milost Boží, která uvádí duše dobrých do varu a opojení. (Pitra) Láska Kristova k církvi jest její strážná a vůdčí síla, kterou ženich nad ní vládne, ji vede a sílí, aby mohla překonati všecky překážky, které by mohly překaziti jejich spojení, nebojí od něho odloučiti (Munz).

10 „pospěš“ a „holubice má“ hebr. nemá; v hebr. tato sloka zní jako níže 13cd. – Ve smyslu přeneseném vyslovuje báseň horoucí touhu lidstva a zejména zbožných Izraelitů po Bohu, by přišel, navštívil svůj lid, přinesl mu svou lásku. Bůh navštěvoval svůj národ milostným způsobem častěji; nejmilostněji navštívil jej, an se vtělil a celý lidský věk strávil u něho v lidském viditelném těle, všady všecko láskou zahřívaje a blaže. – Podobně navštěvuje Kristus své miláčky při večeři Páně.

13 „raničky“ = ranní plody, které viděti prve, nežli fík se rozkvete. Fík a réva jsou znamením radosti a spokojenosti. Srov. 3Král 4,25; 4Král 18,31; Mich 4,4; Zach 3,10. – Ve smyslu přeneseném znamená zima a čas lijavců chladnou dobu od pádu prvních lidí do příchodu Kristova. Kristem vzešlo slunce spravedlnosti, které zahřálo lidská srdce láskou a dalo v nich vzejíti květům a plodům lásky křesťanské, královny všech ostatních ctností, které vykvetly spolu s ní. Doba křesťanství byla a jest čas „ořezu“ neužitečných a škodlivých výhonků v lidských duších, je čas veliké mravní očisty.

14 Ve smyslu přeneseném synagoga, která vynikala čistotou nauky mravů a bohoslužby nad ostatní národy, že byla „spanilá“, synagoga byla jaksi toliko doma; Bůh ji vybízí, aby vyšla ven, do veškerého světa, a sladkým hlasem oznamovala všemu stvoření slovo Boží, které jí Mesiáš přinesl. – Srov. níže Pís 8,13.

15 Ve smyslu vyšším jsou lišky škůdcové církve, rozkolníci a bludaři zatvrzelí, kteří ničí jednotu církve, trhají milostný poměr její ke Kristu, kteří hubí vinici Kristovu, nesmrtelné duše.

Pís 3

1n Jsou noční ohlas, který zůstal v duši nevěstině po ženichově návštěvě. Stýská se jí po blažených chvilkách, které zažila po jeho boku. Ráda by si je zase opatřila. Bylo by to možno, kdyby opětovala ženichovi návštěvu. Ježto nelze skutečně nyní v noci ženicha vyhledati, činí tak aspoň v obrazivosti, v jakémsi snění, v jakémsi vidu lásky. Co vypravuje, není ani skutečnost, ani toliko sen, ale roucho výpravné, do kterého balí své vzrušené myšlenky a palčivé tužby. (Zapletal) – Ve vyšším smyslu vyslovuje tu lidstvo, synagoga, církev svou touhu po stálém, dokonalém spojení s Bohem, Kristem. „Noc“ jest doba starozákonních temnot proti jasnému dni evangelických časů, případně „noc“ pozemské temnoty proti jasu života nebeského.

6 Srov. s Pís 6,9; 8,5. – Lid z osady, ve které se slaví svatba, pozoruje, kterak z dálky blíží se svatební průvod, nesoucí nevěstu (v. 6–8). Poté (v. 9n) pozoruje, kterak průvod se ženichem vychází s druhé strany nevěstě vstříc. Průvody se zastaví, oba sedí jako „král“ a „královna“ (jako Šalomoun a Šalomounka) na trůnech s korunou (věncem) na hlavě a před svatebčany a lidem shromážděným zpívají (nebo dávají zpívati) písně, kterými se navzájem vychvalují. Podobné písně nazývají dnešní Arabové „uasf“ (Pís 4,1 n). – „Co je to“ – otázka obdivu. Básník má na mysli sice nevěstu (a podle toho Vulg. překládá: „Která je to, jež stoupá“), avšak Výchoďan rád ve svých básních milostných nevěstu zamlčuje, zastírá jakýmsi závojem; tak činí i zde, nejmenuje nevěsty, ale toliko nosítko, na kterém sedí.

– Vítr vytvořuje čas od času na poušti sloupy z písku. Básník vidí dnes něco podobného: není to však sloup z písku, ale z vonného dýmu vystupujícího z voňavek všelikých druhů, kterými čiší nevěsta i nosítko. – Možno, že cestou dávali kuřidla vonná do kadidelnic na řeřavé uhlí a okuřovali jimi nevěstu; pak lze snáze vysvětliti „sloup dýmu, prosáklý všemi voňavkami“ (hebr.). – Takovou nevěstou byla synagoga, která byla provívána vonným dechem Božím, která se zahalovala do vonného dýmu kadidla, obětí a modliteb, stoupajících každodenně ze svatyně; synagoga měla vyjíti vstříc Mesiáši, až přijde, aby se s ním zasnoubila. – Také církev katolická a v ní nesmrtelné duše, obklopeny jsouce dýmem nejvonnější oběti eucharistické, modliteb a ctností, berou se v ústrety ženichu Kristu, který s nimi slaviti bude duchovní sňatek; s jednotlivými dušemi v den šťastné smrti, s církví celou na konci světa, až ji všecku odvede do nebeské hodovny.

9n „dcery jeruzalémské“ = dívčí mládež (osady nevěstiny a ženichovy).

11 Církev užívá však v. 11 o koruně trnové, kterou Pánu na skráně vložila jeho matka, tj. synagoga.

Pís 4

1 Holubice jest náznak prostoty, upřímnosti, která září nevěstě z očí, zastřených závojem. Jak by ta krása oka zazářila, kdyby závoj odložila! Srov. Pís 1,14 n; Pís 5,12. – Jako s vlnitých strání pahorků galaadských vinou se dolů husté řady (linie) černých ladně rozptýlených koz, tak splývají vlnitě s temene hlavy nevěstiny dlouhé rozpuštěné, černé vlasy. Srov. níže Pís 6,4; 7,5. – „Básník vypůjčuje si nejohnivější tóny barev a nejkrásnější květiny ze zahrady básnictví, aby zazpíval církvi Boží chvalozpěv, který jí přísluší.“ (Schäfer)

3 Rudé líce závojem toliko prosvitají; což, kdyby je nevěsta odhalila!

5 Prsy jsou náznakem mateřství. Také církev katolická je vzácnou matkou, jež mlékem nauky Kristovy odkojila a odkojí miliony duší, které vine na svá láskou prohřátá ňadra.

8 Ženich vyzývá nevěstu, aby s ním počala žíti život manželský, život rozkošné lásky, proti němuž byl dosavadní její život, který lásky manželské neznal, životem v odlehlých, zapadlých, nehostinných samotách. – Život bez Krista ve SZ a život s Kristem v NZ, jaký to rozdíl! Přimkni se ke Kristu a žij s ním! – Místo „opusť“ má Vulg. „budeš korunována“; tento překlad zakládá se na jiném čtení hebr.

9 Místo „vlasem“ hebr. „článkem řetízku“ na tvém hrdle; podle toho jest pak i „oko“ kroužek na nevěstině šperku. – Poraněním srdce dlužno rozuměti velikost lásky Kristovy k církvi. (Angelomus)

10 „prsy“ = láska. Srov. Pís 1,1 n. Také Kristus hledí se zálibou na vše, co církev z lásky k němu činí. – Srov. výše v. 5; Pís 7,3.

13n Místo „kasie“ hebr. qáne, tj. puškvorec, Acorus calamus.

15 Libanon jest kraj palestinský, horský a lesnatý, který má nejvíce a nejstálejší vody. Také Jordán prýští se tam. Ty vody tekou podle Vulg „s prudkostí“, ježto jsou to prameny vydatné. – Ženich přirovnávaje svou snoubenku ku prameni zapečetěnému v zahradě zamčené žádá velmi jemně, aby snoubenka tu zahradu otevřela a pramen odpečetila jemu, svému snoubenci, tj. vyzývá ji, aby společně manželství dokonali a tak svou sladkou lásku zpečetili. Nevěsta souhlasí. Ten souhlas vyslovuje ve v. 16 a v Pís 5,1. – Vyslovují tedy tyto vv. manželskou smlouvu a souhlas k ní potřebný. Srov. Přís 5,15–18.

Pís 5

2 Také církev, zbožné duše jsou všecky ve dne v noci zabrány a zaměstnány láskou k Ježíši Kristu; ta jejich láska má velmi jasný sluch, ihned postřehne, jak zaťuká na jejich srdce Kristus, mrazivým chladem srdcí jiných zarosený, jak zaťuká a budí je, by vstávaly k nové práci a k dalším útrapám, které jim láska ukládá. Srov. Zjev 3,20.

3n Místo „jak se dotekl jich (dveří)“ hebr.: „jemu vstříc“ zachvělo se nitro nevěstino.

5n I Pán – zdá se – někdy opouští své milé duše; činí tak proto, aby zahořely tím větší touhou po něm a láskou k němu; činí tak proto, by se osvědčila a posílila oddanost jejich.

7 Co tu vypravováno, neudálo se skutečně, ale toliko v mysli nevěstině, nebo v mysli básníkově; líčena tu její horoucí touha po ženichovi, která se nebojí ani trpěti. – „Starostlivé hledání, úzkostlivé volání, lkání a prosby nevěstiny o pomoc znázorňují stav církve utiskované, zejména nepřichází-li dlouho pomoc shora.“ (Munz) – „strážci města“(srov. Pís 3,3) jsou světští panovníci, kteří pronásledovali církev. Srov. Žl 2,1 n.

10n Ve smyslu vyšším líčeny tu krásy Kristovy. Kristus, Bůh-člověk, jest jediný z miliard lidí, kteří byli a budou. Bílý ve své čistotě mravů, ve své svatosti, v těle oslaveném, s obličejem v zlatozáři; červenal se krví v dobách utrpení, rděl se vždycky láskou k Otci i lidem. – Zlato znamená jeho božství, jež mu dodává nejvyšší hodnoty.

Pís 6

1 „Kdo Krista hledá bez církve, může blouditi a unavovati se, nemůže však dokonce dojíti úspěchu.“ (Beda Ctihodný)

2 Srov. s Pís 2,16; 7,10. – Největší radost církve a každé duše jest vědomí, že patří Kristu a Kristus jí, že miluje a jest milována. Srov. Jan 14,20.

3 Místo „sladká“ hebr.: „jako Tircá“ (jsi spanilá). Tirsa bylo hlavní a sídelní město králů izraelských od Jeroboama až po Amriho.

4–6 Srov. s Pís 4,1–3.

8 Jedna jediná manželka jest ženichovi milejší, má v očích jeho větší cenu nežli četný harém Šalomounův. Protože jest od narození tak čistá a spanilá, proto ji milovala také matka nade všecky její sourozence. – Žádnému národu neprokazoval Bůh takové lásky jako národu izraelskému, synagoze; ta byla jeho jedináček, jeho nade všecky milovaná choť.

11 Došel nás porušený. Překlad Vulg: „Nevěděla jsem; duše má zkormoutila mne pro vozy Aminadabovy“ nedává uspokojivého smyslu. Přeloženo tu podle opravy Zapletalovy.

12 Zpívá ženich s hosty. Vyzývá nevěstu, by tančila obvyklý tanec s mečem (nebo s meči) bleskutným v ruce = „válečný tanec“ v. 7,1. V některých krajinách dnešního Východu tančí takový tanec nevěsta večer přede dnem svatby v kruhu dvou sborů, mužského a ženského, při svitu ohně. Za zpěvu „uasfu“ ke cti nevěsty, která zpívá „munsid“, oba sbory lehce do taktu se pohybují a tleskají rukama (rej sborový). Podobný obyčej vládl asi v Palestině za dob biblických. – „Sulamitko“ = Šalomounko. Je-li ženich Šalomounem, jest nevěsta – Šalomounkou, královnou. – „ať vidíme tě“ a tím pohledem se pokocháme. Při tanci budou zpívati uasf, kterým budou nevěstě holdovati. – Při mečovém tanci mládenci dorážejí na nevěstu a ta se jim brání mečem; chce tím říci, že bude a zůstane svému ženichovi věrná a bude bojovati třebas mečem proti nepřátelům této věrnosti.

Pís 7

1 Následující uasf (chval zpěv arabsky), který počíná 7,1c, popisuje údy zdola nahoru. Líčí nevěstu ne toliko jako krásnou manželku, ale také jako plodnou matku. – (Také církev, choť Kristova, jest jeho bojovnice [meč] a matka plná života nadpřirozeného, který žije sama a který dala, dává a dávati bude se svým chotěm milionům duší; jest žena, plná hybné síly a hbitné pohyblivosti tu, kde má se zalíbiti svému choti.)

2 Básník chce říci, že nevěsta má dokonale vyvinuté údy, kterých plodná matka potřebuje.

3 Srov. s Pís 4, 5.

9bc Hebr. (Dvořák): „jaké jde k duhu – mému miláčku;“ – svlažuje jeho – rty mu i zuby.

10 Srov. s Pís 2,16; 6,2.

11n Kristus a církev, spojená s ním láskou, vyšli z Jeruzaléma a procházejí ruku v ruce široširý svět; rozsévají, zalévají a pozorují, jak se daří vinice, na které společně pracují o spáse nesmrtelných duší; pátrají, kterak raší nadpřirozenou milostí, kvetou a nesou ovoce.

Pís 8

3n Jest refrén známý z Pís 2,6 n; Pís 3,5.

5abc Jest výkřik obdivu svatebčanů, pozorujících, kterak přichází novomanželka, zavěšená na rámě novomanželovo. „Kdo je ta“ – „vizte ta“, vizte její štěstí! To štěstí vyslovuje přídavek Vulg: „rozkoší oplývajíc“. Církev kráčí světem zavěšena jsouc na Krista a o něho se opírajíc. Ta blízkost a to spojení, působí jí nevýslovnou čest a rozkoš. Novomanželé zasedají na své „trůny“ před shromážděnou osadou a ženich (nebo jeho jménem zpěvák) zpívá 5def. Vzpomíná, kde byl, když ho po prvé nevěsta spatřila, kde vzplály v srdci jejím prvé počátky lásky k němu. Stál tehdy pod jabloní nedaleko domku, ve kterém nevěsta spatřila světlo světa. Zahlédla ženicha nejspíše oknem, a zahleděla se do něho. Taktéž on. – „vznítil“ (vzbudil) jsem tě láskou, „počala“ tě a při tom početí pozbyla znaku panenství; v tom smyslu byla „porušena“ a „zprzněna“ (Vulg).

6 Počíná mluviti ženich. Praví, že prosbě manželčině vyhoví a pak počíná opětovati chvalozpěvem moc a cenu lásky, která ho bude věčně s chotí poutati. Kristus miloval a vždycky milovati bude církev láskou, které nikdo neuhasí. – Jako smrt a podsvětí (= „pekla“) nevydají zpět své kořisti, tak ani láska nevydá, čeho se zmocní. Srov. nerozlučnost manželství, spolku to lásky. Srov. Řím 8,35; 1Kor 13,8; Přís 6,34.

8–10 Oslavuje neporušené panenství nevěstino, pro které došla záliby ženichovy a v té zálibě svého největšího štěstí – sňatku manželského. – Chrániti sestru bývalo za starých dob povinností jejích bratří. Srov. Gn 34,1 n. Ještě když byla nevěsta malá dívčice, neschopná manželství, umlouvají se bratři, co učiní, aby jí nikdo pohlavně neposkvrnil, ale aby zůstala neporušenou, dokud nenajde ženicha, který „dobude“ jejího srdce a jemuž v manželství bude moci „otevříti závory“ panenství. – Bůh, který se chtěl státi člověkem a tak bratrem církve, chránil si ji od jejích prvopočátků, aby ji nepokazilo mnohobožství (= „smilstvo“). Ačkoli tolikráte náboženství pohanských sousedů snažila se prolomiti hradbu přísného jednobožství církve starozákonní, ačkoli usilovala o to, by prodrala se branou, vedoucí do pevnosti tohoto jednobožství, přece jádro národa izraelského zachovalo si neporušenou víru v jediného Boha a bohoslužbu té víře přiměřenou. Mohl tedy se zálibou Mesiáš s nebe sestoupiti a s neporušenou církvi starozákonní se zasnoubiti.

11n Šalomoun má velikou, výnosnou vinici, kterou mu spravují úředníci. Ti správci platí mu ročně tisíc šekelů (stříbrných); za správu zbude jim 200 stříbrných. Je to veliký zisk pro Šalomouna i jeho správce.

– Ženich má také vinici – svou mladou, sličnou ženu, ale ta je mu milejší nežli výnosná vinice Šalomounova.

– Na světě bylo mnoho říší pohanských a v nich náboženských společností („vinic“) velmi lidnatých. Bůh však vyvolil si za choť nepatrnou náboženskou společnost izraelskou. Ta mu byla nade všecky. – Kde byl Baal-Hamon, není známo. Někteří poukazují na Judit 4,4; 7,3; 8,3 (LXX). Pochybno, zda právem. Vulg. vlastní jméno „Baal-Hamon“ překládá: „Ta, kteráž má národy“ – Také „Šalomoun“ překládá: „Pokojný“.

13 Jsou věrojatně slova ženichova, kterými vyzývá nevěstu při svatbě, aby před svatebčany zpívala, jako ji byl výše (Pís 6,12) vyzýval, aby tančila. – Nevěsta je plná půvabů – tj. vůně. To proto, že přebývá v zahradě, kde je plno vonných květin. – Srov. Pís 2,14. – Také starozákonní církev žila ve vůni zjevených pravd, nadějí mesiášských a čisté bohoslužby. Když Mesiáš vešel (vtělením) s touto církví v manželský sňatek, vyzval ji, aby se ozvala, aby hlásala jeho pravdy a zpívala mu při nové bohoslužbě písně sladké jemu i všem svatebním hostům, tj. všemu lidstvu.

14 Srov. s Pís 2,16 n.